Stavba Velké čínské zdi
Principy a metody využité při stavbě Velké zdi
Dávní čínští stavitelé osvědčili při stavbě zdi nesmírnou kreativitu. Během stavby tohoto velkolepého historického projektu se dokázali přizpůsobovat místním podmínkám a využívali materiálů dostupných v dané lokalitě. Tyto principy byly přijímány jako závazné po celých více než dva tisíce let budování Velké zdi.
Velká čínská zeď byla budována zhruba v prostoru vymezeném pohořími Daxinganling, Yanshan, Yinshan, Helan, Minshan a Hengduan. Dávní stavitelé brali v potaz vojenskou strategii a zároveň efektivně využívali lidských zdrojů i materiálů. Stavěli proto Velkou zeď v místech, která měla vysoký strategický význam a do soustavy opevnění citlivě začleňovali hory a řeky.
Většina úseků Velké zdi byla vybudována podél horských hřebenů, které představovaly přirozenou obrannou hradbu. Vnější strana zdi se díky tomu nacházela ve vyšší výšce, a byla proto obtížně přístupná; vnitřní strany zdí byly naproti tomu budovány poměrně nízké a dalo se na ně snadno vystoupit. Vnější strany zdí totiž měly za účel zastavit nepřítele, zatímco vnitřní strany měly být snadno přístupné pro čínské vojáky. Ve chvíli, kdy zeď dostoupila až ke strmým horským vrcholům, byla stavba přerušena a tyto skalní útesy byly začleněny jako přirozená bariéra do opevňovacího systému. S touto koncepcí se je možné setkat na mnoha částech Velké zdi, včetně např. úseku Simatai.
Dalším důležitým principem dodržovaným při stavbě Velké zdi bylo používání místních materiálů. Podobný princip byl uplatněn rovněž při stavebních pracích a při výrobě zbraní. Tuto skutečnost dobře ilustrují nedávné nálezy dílen na výrobu cihel a vápna a kamenolomů.
Velká zeď se stavěla převážně v nepřístupném horském terénu či v hlubokých údolích, kde byla doprava stavebního materiálu značně obtížná. Jak se dávní stavitelé s tímto problémem vypořádávali? Z historických záznamů a legend se dovídáme o třech různých způsobech.
Prvním a nejrozšířenějším způsobem bylo využití lidských sil. Obrovská množství kamene, hlíny, cihel, dřeva či vápna nosili dělníci často pouze na svých vlastních ramenech a zádech. V obtížném terénu se využívalo lidského řetězu, jehož prostřednictvím se materiál dopravoval až na místo stavby. V zimě se země polévala vodou, díky čemuž se na cestách vytvářel led – po něm se potom kamenné bloky posunovaly či táhly.
Dalším způsobem bylo využití jednoduchých strojů. K dopravě stavebních materiálů do hor využívali dělníci páku či kladkostroj. V údolích zavěšovali kámen do košů uvázaných na laně, po kterém jej přepravovali na druhou stranu údolí. Velmi to napomohlo k úspoře pracovních sil.
A konečně za třetí se na obtížných místech využívala zvířata – především kozy a osli, kteří dokážou dobře zdolávat strmé svahy. V horách se jich využívalo pro přepravu cihel, kamene a dalších stavebních materiálů, čímž se ušetřila spousta času i lidské energie.
Dávným čínským stavitelům pracujícím na tomto pohádkovém projektu rozhodně nelze upřít velkou dávku moudrosti a vytrvalosti. Tento nepřekonatelný národní památník se rodil v neuvěřitelně primitivních a zaostalých podmínkách, stojí za ním obrovská spousta lidské energie a nespočet obětí na životech. Je velkým svědectvím o obětavosti a kreativitě nesčetných generací čínských dělníků.
Dejte o nás vědět ostatním.
